Dostal se nám do rukou amstaff, který měl opravdu hodně silnou separační úzkost …. vydrželi jsme to půl roku, denně! … jiní by ho vrátili do útulku dávno …. Bohužel, sebrala nám ho vážná nemoc …. epilepsie. Jednou měl během 24 hodin přes 13 epileptických záchvatů trvajících přes 3 minuty. A to se mu stalo osudným 💔 Tyto límečky zůstanou věcnou památkou na nádhernou psí duši, která tu s námi byla moc krátce a moc nám chybí.
První den po příjezdu byl v podstatě až apatický, dle útulku byl sjetý léky, má totiž epilepsii. Ujišťovali nás, že to nebude žádný sporťák, spíš líný pes, co moc neujde díky své nemoci a léčbě.
První den byl jak starý pes před smrtí, ačkoli to bylo roční štěně. Pak se vzpamatoval, byl totiž hodně zlomený a postupně nám docházelo díky střípkům, které jsme si poskládali, že byl u feťáků, a asi byl zavřený v kleci (pořád pod sebe kroutil nohy, měl propadlá záda a žádné svaly, byl podvyživěný, kadil a čůral jen doma, venku to neznal, nic neušel). Někdy měl i 3 epileptické záchvaty za den, nechtějte tohle zažít …. to jen čekáte a tečou vám tiše slzy bolestí, jak se pes trápí. Po celou dobu s námi je pod dohledem veterináře, máme už za sebou MRI, odběr krve i mozkomíšního moku, protože jeho separační úzkost a chování nasvědčovalo hydrocephalu – vodnatění mozku, smrtelné onemocnění, které lze řešit jen velmi nákladnou operací mozku. Jakmile jsme odešli a nechali ho samotného, projevila se neuvěřitelně silná separační úzkost, likvidoval byt, sežral jedovatou kytku, rozkousal a všude vylil čistící prostředky na WC, vyrval zásuvku ze zdi, v koupelně pustil na celý den sprchu, rozsvítil lampičky,….. prostě drahý miláček.
Denně jsme se s hrůzou vraceli domů jako do skvotu, jak to pojmenoval veterinář, který hafana zachránil. Tento pes byl totiž dovedený na veterinu, že už o nechtějí, ať ho uspí …. veterinář to odmítl, smluvně si pejska od dotyčných převzal, pejska vyšetřil zastabilizoval léky a dal do útulku s tím, aby mu našli nový domov, že bude pro nové majitele k dispozici, pokud budou potřebovat. A tak se dostal k nám. A od té doby s námi byl pan doktor téměř denně v kontaktu ve snaze nám pomoci jak s epilepsií, tak s nesocializovaným chováním. Klobouk dolů, odvedl neuvěřitelnou práci.
A proč jsem se rozhodla vám ukázat tyhle fotky? Kromě toho, že mě odjakživa vytáčí lidi, kteří vrátí zvíře po první loužičce v bytě, tak bych Vám také ráda pomohla zvládnout separační úzkost tak, jak se to povedlo nám. Myslím si, že po tom, co jsme si prošli tímhle peklem, kdy jsme bojovali s vážnou nemocí i s demolováním bytu, bylo nám hodně smutno, hádali jsme se s manželem, že ho přivedl přes můj zákaz a prožívali jsme opravdu hodně těžké chvíle, kdy už jsem vyslovila nahlas stanovisko, že se bude muset nechat uspat, máme dostatečnou zkušenost na to pomoci i druhým v nesnázích. Nikdy bych nevěřila, že se do takové situace dostanu, protože já zvířata zachraňuji celý svůj život. Budu ráda, pokud naše zkušenost pomůže i ostatním. Nic není silnější než zvířecí láska a jejich hluboké oči, zejména v momentě, kdy jste na dně a on přijde a šťouchne Vás čumákem a smutně kouká. Jako by se omlouval a prosil o čas ….
A to je přesně ono, pejsek potřebuje čas, Vaší trpělivost, vnitřní klid (ten je důležitý, pejsek vnímá Vaši energii a ta ho ovlivní) a Vaší pomoc mu zvládat samotu. Pro pejska není přirozené být sám, je to šelma žijící ve smečkách a tou jedinou směčkou jste se pro něj stali Vy, když ho odebrali od jeho maminky a sourozenců.
Kolem sebe slyším velmi často, že pejskaři řeší separačku a mají i problémy se sousedy kvůli tomu. Věřím, že pomůžu i Vám nebo Vašim známým, pokud jim zašlete odkaz na mě. Obojky šiju měkoučké, jsou lehké, takže pejska vůbec neomezují, naopak jsou příjemné při ležení / spinkání. Pejsek má vlastně takový svůj polštářek, ze kterého se mu postupně uvolňují bylinky a působí to na něj velmi pozitivně a zklidňuje ho to.
K límečku dostanete ode mě i tzv. návod, jak ho používat (je důležitá i Vaše komunikace s pejskem nejen před odchodem, ale zejméne v ten moment, kdy ho opouštíte).
A teď pár fotek, co nás denně čekalo doma. Jednou jsme ho dokonce po 5 měsících pekla zkusili dát do klece, když jsme šli do práce, tu zničil, dostal se z ní a šeredně si ublížil, vylámal si zuby, pořezal se o dráty a plech na celé hlavě, na předních packách a zlikvidoval zase vše, co mu přišlo do cesty. Od té doby, co má můj límeček už klec nepotřebujeme, ani ji doma nemáme. Sice jsem tenkrát hned koupila novou, ocelovou, ale do 14 dnů jsem ji vrátila ještě zabalenou, nedokázala jsem se smířit s tím, že budu mít doma zavřeného psa v kleci, když druhý hafan je na volno a taky jsem s ním zvládla separační úzkost před pár lety. Prostě jsme pořád hledali cestu, až jsme ji společně našli 🙂 A můžete jít tou cestou i Vy.
